V naší podkerkonošské vesnici to bylo trochu jinak, protože my Pražáci (plus Liberečáci, Jablonečáci) jsme tam nespadli jen tak z ničeho nic, jakože by si tam naši rodiče náhodou koupili chalupu, ale všichni jsme tam měli kořeny po babičkách, dědečkách... Takže nás tam místní brali jako napůl jejich. Zvlášť když jsme tam naprosto nezištně šířili kulturní osvětu ve formě nahrávek na mg páskách (a v té době rozhraní 70 ́s a 80 ́s už i na prvních kazetách).

Za celou dobu chození po zábavách jsem nebyl u jediné rvačky. Ve Třtěnici byl takový velký areál, kde u každého dlouhého stolu seděla jedna vesnice. Tam párkrát došlo k nějakému pošťuchování, ale aktéři si vždycky vzali od pořadatelů vracenky a šli si to vyřídit někam za areál.