Dovršil jsem rok a dva měsíce, když zemřel prezident Antonín Zápotocký. Na jeho místo nastoupil Novotný, pak následovali Svoboda, Husák, Havel, Klaus a nakonec Zeman.
Jako dítěti mi bylo jedno, kdo je v čele státu, prožíval jsem normální dětství. Údajně jsem zlobil, tak mi zakázali stát se pionýrem. Kdo tehdy nežil, nepochopí, proč mě to mrzelo. Všichni spolužáci se šli slavnostně ošátkovat rudou barvou do tehdejšího muzea Vladimíra Iljiče Lenina (dnes hlavní sídlo ČSSD), zatímco já musel školní vyučování absolvovat ve třídě těch starších, co už mezi pionýry patřili. Z mého pohledu mě stejná tragédie potkala v roce 1965, kdy jsem ze obdobných důvodů nemohl vystoupit na okresní spartakiádě v Praze 7 na stadionu Sparty, byť jsem ji nacvičoval. A zase jsem se styděl, kamarádi-pionýři cvičili před tisíci diváky, jen já dřepěl doma. Kál jsem se, učitelský sbor a hlavně pionýrská vedoucí (placená to tehdy funkce na každé ZDŠ) se nade mnou smilovaly. Konečně jsem se stal pionýrem a dostal rudý šátek!
Radost z členství v Pionýru však rychle vyprchala. Měli jsme krásnou vedoucí PO, čtrnáctiletou Ivonu, jež se z bůhvíjakých důvodů svého vůdcovství zřekla. Moji dva kamarádi a já jsme na protest proti tomu z mládežnické organizace vystoupili, nebylo to jednoduché, musel být souhlas rodičů. Ale zdařilo se. Psal se rok 1968, právě odvolávali prezidenta Novotného, v čase dospělosti jsme si často se zmíněnými kámoši dělali srandu, že jsme z Pionýra vystoupili na protest proti Dubčekovskému vedení a vylepšilo by nám to kádrový profil.
Léta běžela, své dva syny jsem (no hlavně má manželka) pořídil za Husáka a stejně tak si pořídil i novomanželskou půjčku, údajně výhodnou (šlo za narozené děti odečítat určité částky). Jednalo se o třicet tisíc Kčs, převedeno do dneška zhruba tři sta tisíc, možná i víc. Takhle však uvažovat nelze, za tu uvedenou sumu jsme si zakoupili kuchyňskou linku a bytovou stěnu, na víc nezbylo. Na ledničku a televizi jsme si museli půjčit od rodičů…
I tehdy, za tzv. totáče platilo, že pokud se jedinec chtěl mít „nad poměry“, musel se hodně otáčet. Teď nemyslím černé sázkaře typu neúspěšného kandidáta na prezidenta republiky, ale třeba kolegu tiskaře, který měl dva pracovní poměry a makal od šesti ráno do desíti večer. Samozřejmě, měl se lépe než ostatní, ale za jakou cenu?
Pak přišel listopad 1989 dnes psaný s velkým „L“, rovněž zvaným Sametová revoluce. Znám mnoho jejích „hrdinů“, co ty sametové dny prostáli místo na Václavském náměstí v souběžné ulici Panské, respektive v tamním vyhlášeném a legendárním výčepu. K revolučnímu vítězství se přihlásili až po té, co to dobře dopadlo. Událostí na Václaváku se sice přímo neúčastnili, ale vyskytovali se poblíž a to se přece počítá!
Pak přišel Havel, vítal jsem jeho zvolení prezidentem, pak Klaus a Zeman. Chudí zůstali chudými, bohatí bohatli, sem tam přišla údajná krize, co se těch bohatých nedotkla. Je jedno, jak se jmenují, zda Zeman, Drahoš, Hilšer či Hannig atp, tihle lidé se měli dobře za všech režimů. Souhlasím, že modla Václav Havel trpěl v komunistických kriminálech, ale na rozdíl od většiny normálních lidí pracoval v celém životě jen osm měsíců v trutnovském pivovaru, kam dojížděl svým mercedesem. Navíc tam vytěžil téma na svoji hru, konečně viděl dělnickou práci na vlastní oči, „divadelní drama“ se stalo celosvětovým hitem. Dneska po Havlových hrách neštěkne ani pes.
Ale vraťme se k tématu: Drahoš, nebo Zeman? A hned si dejme otázku, čím se nám změní kvalita života, ať tam bude ten či onen. Ihned odpovím: Vůbec nijak!!!
