Petr Janda a skupina Olympic vypadá jako ikona českého bigbítu. Jenže je to ikona někdejších komunistů, na rozdíl od jiných kapel měla zelenou.
Můžeme vzpomínat na album Želva, to bylo skvělé, pak přišel Pták rosomák a Jedeme jedeme. Chvíli se pak nedělo nic, až přišel Jirka Korn a začlo se zpívat cosi o tetě Agátě, případně o jakési Ivetě. Pro důchodce dobré, pro skutečné fanoušky Olympiku ne. Když se ve Zlatém slavíku oddělila odnož skupin, kupodivu je nevyhrál Olympic, ale orchestr Štaidla, tedy toho, co doprovázel Gotta.
Na netu se občas objevují zprávy, že Olympic byli jakési české Beatles. Možná v dobách Želvy (autor textu emigroval, Janda zůstal). Dobře, za to Jandovi dík. Neděkujme mu však za to, že český beat zmršil na další desítky let. On to měl povoleno, jiní ne.
Měl jsem tu čest navštívit koncert pana Jandy v prvé polovině sedmdesátých let v Parku oddechu Julia Fučíka, dnešní Výstaviště. Tehdy se na jeho kapelu dlouho čekalo (ne, nebyl v Sokolově na Festivalu politické písně, nýbrž soutěžil v tehdy oblíbené akci Písničky pro Hvězdu), Hvězda byla jednou ze tří rozhlasových stanic tehdejšího totalitního režimu. Olympic tu soutěž snad vyhrál, ta píseň se jmenovala „Nové příběhy pana Broučka“, jen je divné, že pokud byla tehdy tak úspěšná, Janda ji v současnosti nehraje. A hrát ji asi ani nebude ani v budoucnu.
Na závěr se vraťme k titulku tohoto článku, tedy proč jsem rád, že jste nežili v době, kdy Olympic získal Zlatého slavíka. Nechce se mi to dohledávat, stalo se tak přinejmenším dvakrát. Vtip je v tom, že za totáče sice existovalo pár rockových skupin, ale jen ten Jandův Olympic byl Husákovým režimem nejen tolerován, ale i vyzdvihován. Když ti nesouhlasující poukázali na to, že beat je u nás pouzadňován, hned tu byl odkaz na Olympic, co měl na tehdejších dvou TV programech na rozdíl od ostatních kapel právo vystupovat.
V těchto dnech slaví Olympic 55 let od svého založení. Otázkou je, zda frotman Petr Janda je kladný hrdina, anebo hrobař svých konkurentů. Odpověď nechám na vás, diskutérech.
