Omluva všem poserům, kteří byli pokousáni psy

Už jsem to před časem na zdejších stránkách zaobaleně psal, že kdo se bojí psů, je s prominutím posera. Nicméně jsem nečekal, že mi tři děti zhruba ve věku od osmi do deseti let ukradnou mého německého ovčáka Oriho přímo před očima.

Ale abych to příliš nešponoval, ony ty děti se mě předem zeptaly (stalo se v hospodě a mohli bychom diskutovat o tom, co tam ti mládežníci dělali), zda se můžou s mým čoklem projít. Souhlasil jsem, bohužel pes je však zvíře, jak většina čtenářů blogu Idnes dobře ví, a chová se zcela nevyzpytatelně. Inu stalo se, co se stát muselo, jistě to tušíte. Ori se vrhl na dvě malé holčičky a zadávil je, starší chlapec bojuje v nemocnici o život…

Stop!!! Toto by asi nepřátelé psů chtěli číst, ale pravda je zcela jiná. Ony tři děti se s Orim proběhly neznámo kde a přál bych vám vidět jejich šťastné oči po této akci. Tady by mohla přijít další výtka, vždyť přece nemůžu ručit za zvíře. Možná by tato výtka byla opodstatněná, snad jen s malou poznámkou: Jsem si jist chováním svého psa, naopak si nejsem jist chováním lidí. Že někde někoho kousl pes znamená obrovitý článek na titulních stranách serverů (a samozřejmě tištěných Blesků a AHA, nicméně předpokládám, že zdejší čtenáři jsou na vyšší úrovni). Vůbec se však nezaručím, že nějaký hajzlík nesejme holčičku jako třeba malou Aničku v pražské Troji.

Ale abych se vrátil k titulku tohoto článku. Moji psi (chovám německé ovčáky déle než čtvrt století) nikdy nikoho nenapadli. Ten zatím poslední, Ori, má lidi rád. Kromě jednoho jediného, místního drobného zlodějíčka (ukradne prastarý sud s dešťovou vodou či prodlužovací šňůru).

Pokud máte čisté svědomí a nejste gauneři, pak není důvod se psů bát, fakt vám neublíží. A obracím se na vás, obyvatele českých (velko)měst, kteří si stěžujete na pokakané chodníky od psů, neserte nám na březích mé milované Sázavy. Lidského hovna se totiž příroda zbavuje mnohem hůř, než od těch zvířecích…