Fenomén Hermánek: Dva roky bez blogu, nyní nemá přístup ani do diskuzí.

Musím předem přiznat, následující rozhovor jsem dlouho zvažoval. Pak jsem si řekl, že přece žijeme v demokracii a žádné téma by nemělo být tabu. Věřím ve velkorysost zdejších adminů, zvláště P. Bangy, že tento text zde ponechají.

Jméno Jiřího Hermánka musí být znalým čtenářům tohoto blogu důvěrně známé. Během let zde publikoval 2 237 článků, což ho řadí k nejplodnějším autorům. Dvacátého devátého listopadu uplynou dva roky, kdy zveřejnil poslední. Pak zasáhla administrace a blogy JH byly staženy z hlavní stránky. Jiří pak působil jako velice plodný diskutér, ale i tato možnost před pár týdny skončila. Musím přiznat, že jsem s ním jako autorem měl velký problém, mnohdy jsem s jeho texty nesouhlasil a vzájemně jsme se v diskusích uráželi. V zájmu objektivity přiznávám, já mnohem více a někdy i za hranou. A tak to šlo pár let, než jsem si uvědomil nesmyslnost žabomyších válek v poměrně omezeném prostoru. Ten skutečný život je přeci jenom jinde a Jirka je člověk jako každý jiný, jen má možná někdy jiné názory než já. Tak proč se kvůli tomu nenávidět? Když došlo k jeho vyhození z blogu, mlčel jsem. Když mu bylo znemožněno i diskutovat, rozhodl jsem se nemlčet a požádal Jiřího Hermánka o rozhovor.

Jirko, co říkáš tomu sladkobolnému úvodu? Chtěl bys k němu něco dodat?

Moc bych to nerozpitvával. „Ban“ z hlavní stránky jsem dostal v červnu loňského roku za nadpis „Mě nesqala sovětská vojska, mě sqal komunistický režim“, což byla „skrytá vulgarita“ a už jsem letěl.
Ale, pravda spíš je, že jsem dlouhodobě ideologicky s vedením blogu nesouzněl.
Pak jsem ještě něco napsal do soukroma, to mě ale nebavilo a poslední můj výtvor byl někdy vloni na podzim. Letos jsem po roce od „banu“ požádal o omilostnění, ale bylo mi sděleno, že to je na doživotí
Než se dostaneme dál, je třeba přejít k ožehavějším věcem, což je tvá údajná spolupráce s tajnou policií. Bylo ti vyčítáno, že ji bagatelizuješ, či spíše se jí dokonce chlubíš. Co bys k tomu řekl? Připomínám, že to v případné diskusi stejně schytáš.

„Tajná policie“ Už v těch slovech je skryt ten základní, a nejen můj a také pana Babiše, problém.
Nejednalo se o žádnou tajnou policii, která sleduje občany, zda jsou loajální, ale o tajnou službu – kontrarozvědku. Ta působí hlavně proti vnějšímu nepříteli, kterým tehdy USA samozřejmě byly.
Pokud někdy vznikl dojem, že se s touto činností „vytahuji“, tak asi proto, že jsem několikrát sdělil, že kdybych neuměl dobře jazyky, tak žádná kontrarozvědka by si ani o mě a ani o pana Babiše koště neopřela.
Říkám naprosto upřímně, že jsem předem věděl, že tento požadavek kontrarozvědky přijde a že jsem, ještě, než jsem byl osloven, varoval svého bratrance, disidenta a činovníka VONS, aby, až uvidí, že pracuji pro cizí firmu mi nic ze své činnosti nesděloval.
Bratranec zemřel v roce 1990, ale když jsem na oslavě 90. narozenin jeho matky před pár lety mluvil s vdovou po něm, Věrou, sama si na tento rozhovor vzpomněla a připomněla mi to.
A to jediné, za co jsem schopen se omluvit, je to, že jsem svým malým, nepatrným dílem přispěl k fungování toho režimu. Ale, nikomu jsem nijak neublížil a proto se nehodlám ani stydět a ani omlouvat.
A ještě dodám, že valná většina těch mravokárců, ti kdyby dostali tak lukrativní nabídku, jako já, tak by po ní ihned skočili. Ovšem, nikdo jim nic nenabídl. A tak umí jen závidět ty výhody, které s tím byly spojeny.
Tak to máme za sebou, teď k tobě a tvému životu. I já jsem se mnohdy pozastavoval nad tím, že až příliš jdeš do intimity, stejně jako preferování obstarožního vozu BMW. Určitě jsi tím vědomě provokoval. Proč? A jak vlastně vycházíš s rodinou, přeci jenom jsi jich vystřídal několik?

Ano, s tím autem jsem vědomě provokoval, protože (podle Paroubka) „řekněte, kdo z Vás to má?“ bylo naprosto jasné, že osmiválec, 4,5 litru objemu hned tak nikdo nemá.
Ale vzniklo to tak nějak samospádem, když jsem v nějaké diskuzi podotkl, že kdybych tam nastoupil já, tak při rozjezdu na křižovatce uvidím všechny ve zpětném zrcátku. A teď, s novým autem, mi ta legrace dost chybí.
Nemyslím, že bych nějak zvlášť ventiloval svůj soukromý život. Zažil jsem blogy, kdy se lidé doslova „obnažoval na dřeň“ a tak daleko jsem nikdy nešel.
A jak vycházím se svými třemi dětmi a dvěma bývalými manželkami? S tou první se stýkáme neustále. Naposled v sobotu 17/11, kdy jsme místo šaškování na Václaváku poseděli s našimi dětmi a vnoučaty.
Ani s druhou „bejvalkou“ nemám špatné vztahy, ale navštěvovali jsme se spíš sporadicky, když byla dcera malá. Teď si jen telefonujeme a vlastně jsme spolu byli v porodnici, když dcera měla své první dítě.
A, abych se vytáhl. Její druhý syn a můj druhý vnuk teď statuje v televizích. Zrovna v pondělí v Lynči na ČT se válel v postýlce a pravidelně se objevuje také v „Ordinaci“.

Vraťme se k blogu. Uplynou dva roky, kdy jsi napsal pro iDnes poslední. Co se tehdy vlastně stalo a proč jsi byl zbaven možnosti dalšího publikování?

Už jsem to nakousl v úvodu. Prostě jsem vůbec nebyl kompatibilní s ideologickými názory dvojice administrátorů Banga/Janků.
Ono se to tak nějak hromadilo stylem „stokrát nic umořilo osla“ a tak jsem se ani nedivil, že jsem ten zákaz, jako mnoho jiných přede mnou, dostal.
Administrátoři blogu idnes nejsou technickým dozorem, jako byl pan Dvořák, ale dozorem ideologickým, dozírajícím na čistotu a silně preferujícím své lidskoprávní názory.

Ovšem bylo ti také vyčítáno, že tvé příspěvky jsou vulgární. Co ty na to?

To je poměrně směšné. Protože já nikdy nikoho vulgárně nenapadal.
Ale, pokud jsem k nějaké diskuzi sedl, tak jsem třeba zareagoval na každý příspěvek, někdo odpověděl, já returnoval a šup, už jsem měl třeba 40 příspěvků.
Nesmírně jsem sral (zmírni to prosím) hlavně pány Vodvářku a Flašku. A není divu. Panu doktorovi jsem opakovaně vytkl, že, jako lékař, nemůže používat výraz zdokumentovaná opilost.
A pana Flašku jsem též štval, méně již Davida Vlka, ale také on by mě asi rád nakopal. Kupodivu, pan Ziegler nebyl takto zaujatý a často se mnou souzněl a odpovídal
Byl jsem „jako veš v kožichu“ a když jsem panu doktorovi Vodvářkovi předvedl, že umím francouzsky lépe, než on (on patrně vůbec ne), tak se dohodl s adminy a ty prkotiny, co jsem mu napsal posloužily jako důvod k mému zákazu diskuzí.
Člověk si musí nějak brousit vtip. A ty internetové diskuze jsou k tomu velmi vhodné. Ale, myslím, že ten „level“ dozoru, který má v diskuzích blog.idnes.cz je asi přehnaný.
K tomu malý příklad. Autorka, paní Vlachová, v 95% svých příspěvků tepala naši společnost. A jednou se také zmínila, že její syn žije v Norsku. A tak, po jejím dalším „tepání“ jsem ji doporučil, aby šla do Norska a narazil jsem.
V podstatě, u blogu idnes.cz jsem měl neustálý strach, abych do diskuze nenapsal něco „špatného“ a nebyl potrestán. FB snad také trestá vulgarity, ale určitě ne takové prkotiny.
Jak se ti žije bez blogu a diskusí? Chtěl by ses vrátit? A co bys chtěl vzkázat svým kolegům blogerům a diskutérům, případně adminům?

Ano, ten první šok byl dost zdrcující. Já na tom blogu byl až nezdravě přilepen. Dovezl jsem manželku do práce, pil s ní kafe a mezitím po očku koukal na mobilu na blog.
Kdyby mi to kafe vylila na hlavu, tak bych to chápal. Ale, je to něžná bytost. Ta závislost byla skutečně velká, ale již jsem v životě obdržel více ran a to vyřazení z blogu nebyla ta nejhorší.
Já neumím nenávidět. Já se vždy snažil s každým vyjít a třeba i doktorovi Vodvářkovi jsem pogratuloval ke zdařilému blogu. Ale, Vodvářka, „starý zabejčilec“ všem za gratulace poděkoval, ale mně ne.
Takže, upřímně řečeno, „čo bolo to bolo, terazky som na FB“. Ale už asi nikdy ten stupeň závislosti, jaký jsem měl na Bigblogeru LN i později na blog.idnes.cz nezískám.
Je to hodně „ošoupané“ rčení, ale opravdu nelze znovu vstoupit do téže řeky. A tím bych to uzavřel.
P.S. Možná s jinými adminy. Nevím…
Děkuji za rozhovor.

Příspěvky, za které byl Jiřímu Hermánkovi smazán diskusní účet, naleznete pod fotografií:

20:37 11.10.2018
Nálada je Honzu skvělá i bez článku
20:36 11.10.2018
Se mnou prosím také nepočítejte
20:36 11.10.2018
Nejméně 15 kg
20:34 11.10.2018
Já bych tedy opravdu moc rád věděl jak to tenkrát Za svítání 21 srpna 1968 bylo
20:33 11.10.2018
A dál už nic že?
19:30 11.10.2018
Po válce dokonce v Itálii hrozilo, že komunisté budou vládnou a ani Francie k tomu neměla daleko.
15:47 11.10.2018
I já souhlasím.
15:47 11.10.2018
To shledávám správným.
15:46 11.10.2018
Souhlas, pane doktore.
14:17 11.10.2018
To měl Váš otec pravdu.