Slovo do pranice: Fakt jsme za normalizace tak trpěli?

Podle novodobých (zhruba tak pětadvacetiletých) „historiků“ to bylo takto: Obchody prázdné, chyběly banány a toaletní papír, v každé hospodě seděl fízl a čekal, až pronesete protistátní poznámku, aby vás následně zatkl.

Toaleťák fakt chyběl někdy v osmdesátých letech, kdy vyhořela v Harmanci papírna, jež ho vyráběla. V plánovaném socialistickém hospodářství se jednalo o velký výpadek a soudruhům několik měsíců trvalo, než se jim ho podařilo nahradit. I ty fronty na banány existovaly (na mandarinky a pomeranče také), holt jsme v létě trhali (kupovali) jablka, třešně a hrušky. Dnes se tímto ovocem pohrdá, přičemž třeba o zrajících třešních nám zpíval zasloužilý umělec Waldemar Matuška, který zhnusen Gorbačovou perestrojkou emigroval v roce 1987.

Ale vraťme se k nadpisu článku. Fakt jsme tak trpěli? Jo, trpěl můj kamarád, který v roce 1975 šel jednadvacátého srpna v Prostějově demonstrovat proti ruské okupaci, dostal za to třicet měsíců nepodmíněně a zdejší někteří diskutéři ho označili za hlupáka, co šel hlavou proti zdi a byl jako za blbce. Stejní diskutéři (a někteří blogeři) jsou ovšem ochotni označit za hrdiny osm Rusů, co proti okupaci tehdejšího ČSSR protestovali na Rudém náměstí v Moskvě. Inu, kavárníci. Oni by se podobného činu neodvážili, ale když to udělá Rus, je to statečnost, když to udělá Čech, je to hloupost. (Mimochodem, ti Rusové dostali jakési české vyznamenání od prezidenta, ten Čech, v té době devatenáctiletý nic, protože jen Prostějov…)

Trpěli jsme však fest, tedy alespoň někteří, co nemohou vydýchat výsledky demokratických voleb, ať již parlamentních či prezidentských. A jak jsem trpěl konkrétně já a zvláště člověk, který byl nedávno prezentován v pořadu České televize GEN, tedy Galerie elity národa? Začněme u Genu. Ten chlápek tam byl prezentován jako emigrant a nejlepší český spisovatel 20. i jednadvacátého století. Fór je v tom, že vůbec neemigroval, neb byl po matce poloviční cizinec a na základě žádosti o vycestování mu byla udělena možnost vycestovat za svými předky. Jeho sestra však v republice zůstala, získala významné místo v ČT - tak proč nenatočit o bráchovi GEN?! A jen tak mimochodem, ten chlapec nebyl špatný, v pořadu říká, že ze základní školy ho vyhodili proto, že odmlouval. Pravdou je, že k vyhození došlo, až když vážně zranil spolužáka. No nic, takhle se dělá image.

A já a moji vrstevníci? Tak třeba můj dodnes nejlepší kamarád Pepík. Jeho otec se dostal až do byra ÚV KSČ. Asi byste čekali, že tímto měl kámo usnadnění život. Pěkné houby! Když se Pepa nechoval podle norem, třídní učitel mu vyhrožoval, že na to ÚV KSČ zaběhne a vše řekne tátovi. Dneska by táta zřejmě vynadal učiteli a zničil ho, ale tenkrát to fungovalo jinak. Vysoce postavený funkcionář by nandal svému synovi pěkných pár ran na zadek.

Pak jsme stárli: Diskotéky, holky, taneční zábavy. Žili jsme, jak se říká, o sto šest. Jestli tam nahoře byl Husák či později Jakeš, nás nemohlo rozhodit. V hospodách jsme si nebrali servítky, mluvili jsme otevřeně a jen jednou se setkali s „disidentem“. (Já tedy ještě podruhé, kdy mu byl prezident Václav Havel na pohřbu.) Ten disident nám vyprávěl tak úžasné věci, jak je proti Husákovu režimu a tak, skončil nakonec tím, abychom za něj zaplatili útratu deseti piv a pěti rumů. Tak rádi jsme zase disidenty neměli, ale důchodce, jistý pan P., co zažil perzekuci za války, to za disidenta zatáhl.

Slovo na závěr: Mládí nelze nahradit, ať jsme žili v jakékoli době (viz třeba Josef Škvorecký a jeho knihy a povídky z období Protektorátu). Takže neodsuzujte nás starší, že jsme třeba podporovali Dubčeka. Tehdy vypadal cool a drtivá většina národa ho milovala. Po padesáti letech je snadné ho urážet, zatímco Václava Havla musíme milovat…