Mělo se jednat o banální preventivní lékařské vyšetření, trvalo patnáct minut. Něco se nepovedlo a následovala čtyřdenní hospitalizace v benešovské nemocnici.
Stalo se již folklórem nadávat na tuzemské zdravotnictví a nemusí to být jen proto, že lékař udělal chybu. Argumentuje se také nízkými platy, nedostatkem personálu, nekvalitním technickým zázemím, špatnou stravou, nespokojení pacienti si vybíjejí svoji flustraci v médiích či osobních blozích. Já však byl příjemně překvapen. Pokoje na oddělení chirurgie v benešovské nemocnici Rudolfa a Stefanie jsou dvou- až třílůžkové, já ho však měl sám pro sebe, připadal jsem si jako v lepším hotelu. WC s koupelnou, lednička, televizor a dokonalý non-stop servis.
Samozřejmě lidé jsou různí a týká se to jak personálu, tak i pacientů, prudiči jsou na obou stranách. Tak třeba mě jedna doktorka pucovala za to, že místo na levý bok, jak si přála, jsem si lehl na pravý, zatímco její kolega mi věcně a srozumitelně vysvětlil, co mi je, jaká je prognóza mého stavu a kdy se dostanu domů.
Hodně je kritizována (a právem), nemocniční strava. Snídaně a večeře, měl jsem dietu číslo 5, sestávaly z veky a doplňků v podobě másla, jogurtu či živočišných tuků, k tomu banán, teplé obědy z polévky a jídla doplněného UHO (pro neznalé univerzální hnědá omáčka, veskrze nechutná). Ale bacha! Nejsem v hotelu, bydlím a žeru zadarmo, jídlo mi nosí až pod nos, tudíž nemám žádné právo si stěžovat. Vyřešil jsem to jednoduše, optal se, co můžu jíst a co ne, potraviny jsem si nechal přinášet z domova a tedy nehladověl.
Nekuřácký zákon tvrdě dopadl jak na personál, tak i na pacienty. Rozumný doktor vám vysvětlí, že pacient-kuřák, pokud mu je znemožňováno holdovat své dnes již téměř kriminalizované vášni, se uzdravuje hůře, než když hulí. Zatímco dříve se mohlo kouřit na vyhrazených balkónech a venku v podstatě kdekoli, nyní platí zákaz pro celý rozlehlý nemocniční areál.
V nemocnici se člověku zastaví čas. Zatímco tam venku plyne hektickým tempem, uvnitř se z minuty stává hodina. Měl jsem čtečku, číst už mě nebavilo, a tak jsem sledoval televizi a divil se, jaké pořady v sobotu odpoledne vysílají, poprvé jsem zhlédl část výměny manželek a něco o tom, že někdo hledá talent. Měl jsem k dispozici „pouze“ šest programů. Příjemným zpestřením se mi tak staly (doufám oboustranně) rozhovory se sestřičkami. Nedalo mi to, abych se nezeptal, co je nejvíc trápí a zda je to v prvé řadě jejich platové ohodnocení, proč chtějí resort zdravotnictví opustit. Odpověď mě docela překvapila: Peníze jsou až na třetím místě.
Prvním problémem je narůst práce, v nemocnici totiž leží řadu týdnů pacienti, kteří by spíše patřili do léčebny pro dlouhodobě nemocné, ne-li přímo do hospicu, ovšem tato zařízení jsou dlouhodobě obsazená a na příjem se čeká řadu měsíců. Tudíž sestřičky několikrát denně tyto „ležáky“ omývají od fekálií, převlékají jim lůžkoviny a prádlo, podávají jim léky a přitom vědí, že dotyčný v řádu dnů či týdnů stejně zemře.
Druhým problémem jsou mezilidské vztahy, záleží na tom, který lékař má zrovna službu. Tolerantní doktor chápe, že holky během dvanáctihodinové služby si potřebují dát na chvilku „voraz“, zatímco doktor-despota jim za to dá világoš. Teď se dostáváme k problému třetímu, penězům. Cituji jednu ze sestřiček: „Samozřejmě bych přidání k platu uvítala, ale on zas není tak špatný, jak se píše, v pokladně supermarketu bych si určitě víc nevydělala. Nejvíc mě drtí ty mezilidské vztahy a narůst práce, proto i já zvažuju, že bych ze zdravotnictví odešla.“
Měl bych ale skončit pozitivně a pozitiva z benešovské nemocnice jednoznačně převažují. České (benešovské) zdravotnictví na tom není vůbec špatně, technické vybavení je na vysoké úrovni, lékaři a sestřičky včetně pomocného personálu (až na výjimky) splňují kritéria profesionality, pacienti mají ubytování na úrovni srovnatelné s lepším hotelem a je o ně důstojně pečováno.
Jen ty mezilidské vztahy občas nefungují a je lhostejno, zda se jedná o personál či nemocné. Právě tady se nachází jádro pudla.
