Před 75 lety byl v Praze proveden atentát na zastupujícího říšského protektora R. Heydricha. Stalo se tak 27. května a ihned ten den večer došlo k vyhlášení výjimečného stavu, jehož druhý článek obsahoval smrtelnou výhrůžku:
Kdo osoby, které měly účast na spáchání atentátu, přechovává nebo jim poskytuje pomoc, anebo, maje vědomost o jejich osobě, nebo o jejich pobytu, neučiní žádné oznámení, bude zastřelen se svou rodinou. Téměř okamžitě začaly zasedat stanné soudy, u nichž neměl obviněný právo na obhajobu, neprobíhalo žádné vyšetřování a soudci měli jen dvě možnosti – odsoudit k smrti, anebo osvobodit. V drtivé většině případů se přiklonili k první možnosti a poprava zastřelením se konala pár hodin po vynesení rozsudku, odsouzený neměl právo na odvolání ani možnost zažádat o milost. Jeden z nejtragičtějších úseků našich novodobých dějin se dnes nazývá heydrichiádou.
V zápisech poříčské kroniky z roku 1942 není o atentátu na protektora ani zmínka. Kromě jiného se v ní píše, že k živelním pohromám nedošlo, pan Josef Bukovský naměřil 418 mm ročních srážek, obec v rámci kraje patřila k těm nejlépe finančně zajištěným, patřily jí obecní lesy, pozemky, louky, kamenné i písečné lomy a dva činžovní domy. Ovšem jedna poznámka se z poklidného a věcného tónu vymykala. Cituji doslova: Farnímu úřadu v Poříčí bylo oznámeno, že byl v Praze zastřelen František Lecjaký, soukromý úředník, stár 58 roků, dne 20. června 1942 o 18 hod 45 min (oznámení zaslalo policejní ředitelství v Praze). František Lecjaký neměl domovskou příslušnost ve zdejší obci, ale po mnoho let jezdíval se svojí rodinou v létě do naší obce.
Tehdejší kronikář Bedřich Vlček, povoláním učitel na měšťanské škole v Poříčí, se však zmýlil nejenom ve jméně. Pan Lecjaký se nejmenoval František, ale Josef, v obci sice neměl domovské právo, ale trvalé bydliště ano, v té době se tyto dvě kategorie rozlišovaly. Také je nejasný pojem soukromý úředník, když u stanného soudu ho označili za úředníka technického.
O samotném Josefu Lecjakém se mi podařilo zjistit jen málo. Narodil se 19. března 1884 v Chrudimi, jeho manželka se jmenovala Anna, rozená Krausová. Rozsudkem stanného soudu ze dne 20. června 1942 byl odsouzen k trestu smrti zastřelením, k jeho provedení došlo ten samý den večer na kobyliském popravišti v Praze. Jméno Josefa Lecjakého je uvedeno na tamním pomníku mezi 535 oběťmi heydrichiády, která trvala od 27. května do 3. července 1942, kdy došlo ke zrušení výjimečného stavu. Dobový tisk každodenně otiskoval seznamy popravených, například Lidové noviny ve svém vydání ze dne 22. června 1942 zveřejnily jméno Josefa Lecjakého, technického úředníka, bytem v Poříčí nad Sázavou. Jeho vina spočívala v tom, že obstarával falešné doklady „nepřátelským osobám“.
Druhou obětí heydrichiády, spojenou s Poříčím, je Josef Steindler, který se in memoriam stal v roce 2005 čestným občanem Benešova. Narodil se v roce 1891 do početné (měl dvanáct sourozenců) židovské rodiny, která na Benešovsku vlastnila značný majetek, např. statek o rozloze dvě stě hektarů, lihovar, cihelnu či mlékárnu. Vystudoval benešovské gymnázium, kde mezi jeho spolužáky patřili i spisovatelé Vladislav Vančura a Karel Nový, pak pokračoval na hospodářské škole v Chrudimi. Během první světové války se ocitl na balkánském bojišti, odkud ho otec vyreklamoval kvůli řízení rodinných podniků.
Josef Steindler se kromě podnikání věnoval i společenskému a politickému životu. Byl členem Sokola, hasičského sboru, předsedou Svazu obcí a také předsedou Československo-jihoslovanské ligy, za což obdržel od jugoslávského krále Alexandra I. Řád bílého orla. Největší pozornost však věnoval svému rodišti, v letech 1926-1937 zastával funkci benešovského starosty, v níž se zasloužil mimo jiné o stavbu průmyslové školy v Husově ulici, chirurgického pavilonu a kasáren v Dukelské ulici atp. Po obsazení českých zemí Němci a vzniku protektorátu v roce 1939 se Steindler kvůli svému židovskému původu stal náhle nežádoucím a oficiálními místy mu byla nabídnuta emigrace, což ovšem zároveň znamenalo ztrátu čtvrtiny majetku. Steindler se rozhodl zůstat, jeho manželka totiž pocházela z ryze české rodiny a žili tak v tzv. smíšeném manželství, což ho podle tehdy platných zákonů mělo ochránit před deportací do ghetta či koncentračního tábora. Stejná nařízení však stanovila, že firmy Židů spadaly pod nucenou správu a nesměli působit v jiných profesích, než manuálních. A právě na tomto základě začíná životní tragédie někdejšího prvního muže Benešovska. Došlo k vystěhování celé rodiny do Poříčí nad Sázavou, kde pracoval jako kočí a noční hlídač, jeho manželka Anna získala zaměstnání ve Šnajberkově zahradnictví. V tomto nelehkém období jim hodně jim pomáhal poříčský farář Václav Tichý.
Poslední dějství se odehrálo 27. června 1942, v posledních dozvucích heydrichiády. Tehdy časně ráno přijelo do Poříčí gestapo, Josefa Steindlera zatklo a převezlo před stanný soud v Táboře. Současně ten samý den došlo k zatčení dalších významných benešovských osobností (mj. ředitele gymnázia J. Farku, ředitele nemocnice V. Otavu, ředitele nemocenské pojišťovny A. Fuksu). Soud v Táboře všem vyměřil trest smrti zastřelením, rozsudek byl vykonán 1. července. Poprava měla hlavně zastrašit benešovské obyvatelstvo. Manželka Anna Steindlerová s dětmi válku přežily, nicméně po roce 1948 se dočkaly dalších ústrků. To by však bylo na zcela jiné vyprávění…
