Muselo to být pro Baťovy dělníky velké překvapení, když před zlínským společenským domem zastavil blankytně modrý sportovní vůz Austro-Daimler a z něho vystoupil soudruh Julius Fučík,
kterého si pozvali na přednášku o úžasném životě svých kolegů v SSSR. Přednáška se nakonec nekonala, podle jedné verze Fučíka do sálu nepustili sami dělníci, neboť místo soudružského proletáře se objevil pražský hejsek v doprovodu zmalované děvy, jíž nebyl nikdo jiný než Augusta Kodeřičová, později známější pod jménem Gusta Fučíková, podle verze druhé mu vstup zakázala Baťova ochranka. Luxusní automobil patřil architektovi Jaromíru Krejcarovi (schválně si ho vygůglujte, je autorem mnoha úžasných staveb), který Fučíkovi s Gustou dělal kočího a vozil je nejen po pražských vinárnách, ale třeba i do té zámecké v Mělníku. Takový život se salonnímu komunistovi Fučíkovi velice zamlouval.
Krejcar sám s komunisty v třicátých letech minulého století nalezl společnou řeč a dokonce odjel s Fučíkem do Moskvy. To ho vyléčilo nejen z iluze o stalinismu, ale znamenalo to i konec přátelství s Fučíkem. Gusta to popsala následovně: „Jula Krejcarovi zazlíval, že se mu v Moskvě neozve, ale do Prahy píše pomlouvačné dopisy o sovětském zřízení.“ Krejcar sám pak dvakrát emigroval, nejprve před Němci, po únoru 1948 před komunisty, čímž je řečeno vše.
Méně se ví, že Julius Fučík dokázal rozvrátit na přelomu dvacátých a třicátých let trampské hnutí. Trampové se vždy pyšnili svojí volností a nezávislostí na politických hnutích (nejen za první republiky, ale také za totality a dokonce i v současnosti), což se Julovi za pomoci Rudého večerníku podařilo změnit. Pár trampů vzal s sebou do SSSR, kde tito zjistili, že v SSSR trampink neexistuje z toho důvodu, neboť mladí lidé nemají potřebu jezdit do přírody a stát jim poskytuje veškeré možnosti, jak trávit volný čas. Proti tomu ostře vystoupil Bob Hurikán, který zastával apolitičnost (už kdysi se vymezil proti organizovanému skautingu), takže trampské hnutí se rozdvojilo na dvě křídla – nepolitické kolem Hurikánova časopisu Naše osady, a komunistické vedené Frantou Šerifem a Gézou Včeličkou v týdeníku Tramp. Obě skupiny se začaly nenávidět a celé hnutí dostalo tvrdou ránu.
Na zdejším blogu vyšlo několik textů na téma Fučík a v diskuzích se objevilo srovnání „hrdinství“ Fučíka versus „nehrdinství“ Ferdinanda Peroutky. K tomu přidám pouze jednu marginálii: Zatímco Peroutka již nedlouho po okupaci Němci v roce 1939 šel do koncentráku, Fučík ještě o dva roky později vydával svá díla v oficiálních časopisech a nakladatelstvích. Pravda, psal o Boženě Němcové, ale psal a na rozdíl od Peroutky psát mohl.
Fučík hrdina? Mé generaci bylo vtloukáno toto spojení do hlavy, ale už v roce 1964 běžel v kinech film Atentát, pojednávající o likvidaci říšského protektora – a pro nás znamenal pojem hrdina právě parašutisty. Něco udělali, bojovali, nevzdali se lacino. Fučík, pardon, tehdy už profesor Horák, který se rád na veřejnosti chlubil dvěma pistolemi, aby je pak ve finále místo odporu zastrčil někomu do postele, se s výše uvedeným naprosto neslučovalo. Když se později začalo psát o Třech králích, tedy triu Balabán, Mašín a hlavně Morávek, pak vedle nich vypadal Fučík jako zbabělec.
Rozhodně nechci na Fučíkovu památku plivat, ale řekněme si, že ve skutečnosti se nejednalo o hrdinu, ale o mladého muže, který si žil nad poměry a měl rád ženy, víno a zpěv. Navíc byl inteligentní, sympatický a hezký. Nic víc, nic míň.
