Šlapka v kolébce českého trampingu, part II.

„Největší ranou pro tramping byla elektrifikace osad a Listopad 1989,“ řekl mi postarší veterán zhruba stejně starý, jako já.

„S příchodem elektřiny se v osadě omezily společenské styky, ten se chtěl dívat odpoledne v televizi na fotbal, manželka se zase těšila na večerní seriál, a tak se lidé uzavřeli do chat. No a listopad 1989?“ pokračoval ve vyprávění. „Před ním jsme se všichni měli plus minus stejně, ale najednou se začaly objevovat velké rozdíly v příjmech a s tím přicházely otázky typu Kde na to ten chlápek bere? Nikdo to nikomu neřekl přímo do očí, ale tichá závist nás začala rozeštvávat. Teď už se všechno vrací k normálu, ale už to nikdy nebude jako dřív. Sakra, vždyť já tady teď pláču nad starými časy jako v tom televizní seriálu o trampech, co teď běží na dvojce!“

Na ten rozhovor, vedený před nějakým časem v jisté trampské osadě u Zlaté řeky jsem si vzpomněl, když se turistický oddíl Šlapka formoval k výpravě na parkovišti nedaleko hráze Slapské přehrady. Samotná cesta začíná u sochy sv. Jana, repliky té původní tři sta let staré, s níž bylo různě otáčeno, nejdříve stála zády k Vltavě a teď zase čelem k ní.

Směrem ke Štěchovicím vede naučná stezka, tudíž se všechno potřebné dozvíte z informačních panelů. Zajímavé je sledovat stavby na jejím průběhu. Kam dojede automobil jsou výstavnější, honosnější a větší, pak se zmenšují a zjednodušují. Některé z nich jsou evidentně léta neobydlené a postupně podléhají zkáze.

Pokud se chcete vypravit k někdejším Svatojánským proudům, dávno zatopeným Štěchovickou přehradou, je zimní čas nejideálnější. Stromy shodily listí a díky tomu je odhalena krása skal i staveb v létě skrytých. Ale hlavní je nízká frekvence turistů, kteří se na úzkých skalních pěšinách obtížně vyhýbají.

Zpestřením jsou dva tunely, vytesané ve skále, horší je, že stezka je díky zatáčkám nepřehledná a netušíte, co je za nimi. Za normálních okolností to nevadí, ale pokud jako Šlapka máte mezi plnoprávnými členy dva německé ovčáky, pak je zaděláno na problém. Kráčel jsem vpředu a před každým podobným místem jsem Oriho uvazoval, párkrát se stalo, že proti nám vyběhl malý agresívní pes, páníček v nedohlednu. Zajímavé je, že tihle mrňousové okamžitě pochopí, že jejich větší protějšek je na vodítku a tudíž jim nemůže uškodit, jejich „statečnost“ vzrůstá a dorážejí na soupeře přesně za hranicí dosahu jejich řemene. Tímto apeluji na majitele pidivzteklounů, aby si i oni své mazlíky hlídali a nepokoušeli štěstí.

To jsme ale odbočili, nikoli však ze stezky, z té to nejde. Ta pokračuje až do kolébky českého trampingu, osady Ztracená naděje. Ta původní se rozkládala mnohem níže a osadníci věděli, že ji jednou zatopí vody Štěchovické přehrady, ale příroda byla rychlejší a smetly ji jarní ledy v roce 1940. Pak se přesunula na nynější místo.

Ze Ztracenky se dá pokračovat směrem na Štěchovice, anebo se vydat po pěšinkách mezi chatami do kopce, kde narazíte na silničku, která vás zavede zpět do Třebenic a do skvělého hostince U Taterů, ale o tom viz můj minulý text.

Ale vraťme se k úvodu. Zdá se, že Ztracenka, byť elektrifikovaná, stále neztratila své kouzlo. Lze i pochopit, že některá místa jsou ohrazena cedulemi se zákazem vstupu a nápisem „soukromý majetek“, takže se nesmíte vypravit k pomníku zemřelých osadníků na Mravenčí skále či posedět na zdejších lavičkách. Ztracenkáři k tomu mají asi své důvody a já je nechci zpochybňovat…